Heereswaffenamt zadal roce 1935 firmě Fahrzeug und Motorenbau GmbH (FAMO) Breslau vývoj nového těžkého polopásu o váze 18 tun. Měl být schopen vléci dělo nebo přívěs až do hmotnosti 22 tun.
V roce 1936 staví FAMO první prototypy označení FM gr 1, po jejich zkouškách je zahájena sériová výroba.
V roce 1938 vzniká sériová verze F 2, ta se liší zvětšenými rozměry, silnějším motorem a dalšími vylepšeními.
V roku 1939 přišla do výroby poslední a vlastně jediná velkosériová modifikace F 3 s novým motorem Maybach HL 108 TUKRM
Celková produkce od roku 1936 až do zastavení (1944) činila přibližně 2.500 vozů, nejpočetnější byla varianta F 3.
V průběhu výroby se F3 vizuálně pozměňoval. První verze měla stále mohutné blatníky, stejně jako starší typy, později se však blatník nad kolem s pneumatikou zkracuje. Pozdější stroje dostávají i nárazník, vyrobený z mohutné ocelové tyče.
V projektovém návrhu zůstala verze F 4. Pohon tohoto vozidla měl zabezpečit nový 6-válcový motor Maybach HL 116. Byl to identický motor jaký měl mít vývojový HK 1601 (vývojová verze nahrazujíci 12-tonové hmotnostní kategorii Sd.Kfz. 8 i 18-tonovou Sd.Kfz. 9).
Sd.Kfz. 9 se dělily na podvarianty podle určené činnosti:
- verze pro dělostřelectvo měl v nákladovém prostoru tři řady sedaček, na kterých se přemísťovaly obsluhy těžkých děl tažených za polopásem. Vzhledem k tomu, že existuje jen jediná fotografie této verze, lze usoudit, že se tato verze buď vyrobilo pouze v prototypu.
- standardní a hlavní sériově vyráběná verze F 3 měla za řidičskou kabinou jen jednu řadu sedaček, za kterými se nacházel nákladový prostor, na který bylo možno uložit náklad o hmotnosti 2,8 tuny. Tato varianta byla ze všech nejpočetnější. Na omezený počet byla umístěna rozměrná ocelová radlice, která se nacházela na zádi vozidla.
Za vozidlo zapřahovali vedle děl i přívěsy. Kromě čtyřnápravového Sd. Anh. 116 o nosnosti 22 tun, tak i menší Sd. Anh. 115 o nosnosti 10 tun. Na větším přívěsu bylo možno přepravovat např. střední tank Pz.Kpfw. IV. V případě odtažení těžkého Tigeru bylo nutné zapřáhnout tři polopásy za sebou.
Sd.Kfz. 9 - (kódové označení Frankfurt/Main)
Sd.Kfz. 9/1 nesla v místě nákladového prostoru otočný jeřáb (firmy Billstein) o nosnosti 6 tun (kódové označení Freiberg)
Sd.Kfz. 9/2 nesla jeřáb (firmy Demag) silnější a rozměrnější, o nosnosti 10 tun (kódové označení Flensburg)
Sd.Kfz. 9/3, či Sd.Kfz. 9/6 měl být verzí vybavenou výkonným navijákem o tahu 40 tun (kódové označení Fallersleben)
8,8 cm FlaK 37 ausf. Sd.Kfz.9 - protiletadlová verze
7,5 cm Doppel-Flak auf. 18t Zgkw. Entwurf 1 - návrh firmy Rheinmetall na protilietadlový stroj s dvojicí 7,5 cm kanónů (datovaný k 17.5.1939)
Fahrschulle (školná-výcviková) Sd.Kfz. 9 s namontovaným drevoplynospaľovacím zariadením Imbert GMR 19/65-70/21
Výroba vozidel probíhala nejdříve v FAMO Breslau (Wroclaw), později i ve Varšavě. Na produkci se později podílela i firmy Vomag. U firmy Tatra vznikl prototyp, poháněný vidlicovým naftovým dvanáctiválcem Tatra 103. Stroj se na první pohled lišil překonstruovanou kapotáží motoru a změnami v prostoru kabiny. Vznikl jen v jednom exempláři.
V roce 1936 staví FAMO první prototypy označení FM gr 1, po jejich zkouškách je zahájena sériová výroba.
V roce 1938 vzniká sériová verze F 2, ta se liší zvětšenými rozměry, silnějším motorem a dalšími vylepšeními.
V roku 1939 přišla do výroby poslední a vlastně jediná velkosériová modifikace F 3 s novým motorem Maybach HL 108 TUKRM
Celková produkce od roku 1936 až do zastavení (1944) činila přibližně 2.500 vozů, nejpočetnější byla varianta F 3.
V průběhu výroby se F3 vizuálně pozměňoval. První verze měla stále mohutné blatníky, stejně jako starší typy, později se však blatník nad kolem s pneumatikou zkracuje. Pozdější stroje dostávají i nárazník, vyrobený z mohutné ocelové tyče.
V projektovém návrhu zůstala verze F 4. Pohon tohoto vozidla měl zabezpečit nový 6-válcový motor Maybach HL 116. Byl to identický motor jaký měl mít vývojový HK 1601 (vývojová verze nahrazujíci 12-tonové hmotnostní kategorii Sd.Kfz. 8 i 18-tonovou Sd.Kfz. 9).
Sd.Kfz. 9 se dělily na podvarianty podle určené činnosti:
- verze pro dělostřelectvo měl v nákladovém prostoru tři řady sedaček, na kterých se přemísťovaly obsluhy těžkých děl tažených za polopásem. Vzhledem k tomu, že existuje jen jediná fotografie této verze, lze usoudit, že se tato verze buď vyrobilo pouze v prototypu.
- standardní a hlavní sériově vyráběná verze F 3 měla za řidičskou kabinou jen jednu řadu sedaček, za kterými se nacházel nákladový prostor, na který bylo možno uložit náklad o hmotnosti 2,8 tuny. Tato varianta byla ze všech nejpočetnější. Na omezený počet byla umístěna rozměrná ocelová radlice, která se nacházela na zádi vozidla.
Za vozidlo zapřahovali vedle děl i přívěsy. Kromě čtyřnápravového Sd. Anh. 116 o nosnosti 22 tun, tak i menší Sd. Anh. 115 o nosnosti 10 tun. Na větším přívěsu bylo možno přepravovat např. střední tank Pz.Kpfw. IV. V případě odtažení těžkého Tigeru bylo nutné zapřáhnout tři polopásy za sebou.
Sd.Kfz. 9 - (kódové označení Frankfurt/Main)
Sd.Kfz. 9/1 nesla v místě nákladového prostoru otočný jeřáb (firmy Billstein) o nosnosti 6 tun (kódové označení Freiberg)
Sd.Kfz. 9/2 nesla jeřáb (firmy Demag) silnější a rozměrnější, o nosnosti 10 tun (kódové označení Flensburg)
Sd.Kfz. 9/3, či Sd.Kfz. 9/6 měl být verzí vybavenou výkonným navijákem o tahu 40 tun (kódové označení Fallersleben)
8,8 cm FlaK 37 ausf. Sd.Kfz.9 - protiletadlová verze
7,5 cm Doppel-Flak auf. 18t Zgkw. Entwurf 1 - návrh firmy Rheinmetall na protilietadlový stroj s dvojicí 7,5 cm kanónů (datovaný k 17.5.1939)
Fahrschulle (školná-výcviková) Sd.Kfz. 9 s namontovaným drevoplynospaľovacím zariadením Imbert GMR 19/65-70/21
Výroba vozidel probíhala nejdříve v FAMO Breslau (Wroclaw), později i ve Varšavě. Na produkci se později podílela i firmy Vomag. U firmy Tatra vznikl prototyp, poháněný vidlicovým naftovým dvanáctiválcem Tatra 103. Stroj se na první pohled lišil překonstruovanou kapotáží motoru a změnami v prostoru kabiny. Vznikl jen v jednom exempláři.